Слайд 2
Filozofie středověku
Období patristiky – 1.-8. století
Období scholastiky –
9.- 15. století
Patristika – texty starokřesťanských spisovatelů
(z latin. Pater=otec)
Scholastika
– univerzitní církevní filozofie; středověká filozofie, která
se snažila zdůvodnit a vysvětlit křesťanskou věrokuku
(z latin. Schola=škola)
Слайд 3
Období patristické filozofie
1. – 8. stol. n.l.
Kodifikace víry
a nauky – 4. stol.
Zakládání křesťanských obcí – už
od. 1. stol. n.l.
Období šíření křesťanství
otcové církve, první biskupové a papežové
Слайд 4
Nový zákon
Datace vzniku:
Pavlovy listy – 50-60 n.l.
Evangelia podle
Matouše, Marka a Lukáše – 60-80 n.l.
Ostatní listy a
Zjevení sv. Jana – okolo 100 n.l.
Některé listy a evangelia nebyla zařazena
Слайд 5
Křesťanství – vznik a důvody vzniku
Doba Ježíše Krista
(6/4 př.n.l. – 32 n.l.)
Místo: Judea (Judsko) – řecko-latinský
termín
Judea jako římská provincie 6-132 n.l.
Vpády Římanů už od 63 př.n.l. (tehdy Římané ustavili provincii Sýrie) –
Prakticky ovládli Judsko už tehdy – v 1.stol.př.n.l.
Už od 1. stol. Př.n.l. neklidná doba v Judsku:
Místní boje o moc (mezi členy vládnoucích dynastií)
Tlak Říma – kontrola, ekonomický nátlak
Vzniká několik náboženských skupin v rámci židovského kněžstva
Vzniká řada lidových sekt
Слайд 6
Judské kálovství
Izraelské království
Judské království
Judské království
(po vzpouře Makabejských
Proti Řekům)
Слайд 7
http://en.wikipedia.org/wiki/History_of_Palestine
Římská říše v době života Ježíše
Слайд 8
2.-3. stol. n.l.
135 n.l. přejmenovali Římané oblast Judska
na Palestinu
Слайд 9
Apoštol Pavel
Misijní cesty
do Řecka po Předním východě
48-60
Sv. Pavel, apoštol, 5 př.n.l. – 67 n.l.
Jeden z
12 apoštolů – je tam řazen, i když
se nesetkali
Původně Šaul z Tarsu
(Tarsus – původně město v dnešním
jižním Turecku)
Caravaggio, Obrácení sv. Pavla, 1600
Слайд 11
http://www.the-map-as-history.com/demos/tome13/13_02_first_christian_communities.php
Слайд 12
Jeruzalémský koncil
50 n.l.
Apoštolský koncil v Jeruzalémě – 50.
n.l.
Historicky nedoložený
(vyvozeno z několika popisů koncilu v evangeliích, ale
není jisto, kde a kdy byl)
Na koncilu bylo údajně dohodnuto, že nežidovští konvertité ke křesťanství nemusejí
být obřezáni.
Слайд 14
Konstantin Veliký
Římský císař - 306 – 324
(žil 272-337)
Zakládá
Konstantinopol
(město vysvěceno 330 s názvem Roma Nova)
313 –
vyhlašuje náboženskou svobodu (Milánský edikt)
325 – Nikajský koncil – ustavil dogma Svaté Trojice
„ Syn je synem božím, je ze stejné substance jako Bůh“
381 - Koncil v Konstantinopoli – křesťanství vyhlášeno oficiálním náboženstvím
397 – Koncil v Kartágu – ustavuje verzi Nového zákona
Zbytek kolosální sochy
Řím
Слайд 15
http://www.vox.com/2014/8/19/5942585/40-maps-that-explain-the-roman-empire
Konstantinova říše na vrcholu 306-324
Слайд 16
Rozdělení: Západořímská říše a Východořímská říše, 395 n.l.
Слайд 17
Pád říše Římské
395 n.l. – rozdělení Římské říše
na dvě části
410 n.l. – Vizigóti vyplenili Řím, který
se již nevzpamatoval
476 n.l. – svržen poslední římský císař
Konec (Západní) Římské říše
Dva důvody:
Vytrácí se občanské postoje a občanská soudržnost
Přichází křesťanství, které se stává novou duchovní mocností.
Слайд 18
Od 5. století moc křesťanství roste:
1. Sílí názor,
že stát má pečovat nejen o pozemský svět. Stát
není jen o právních
zákonech. Stát je i služebník boží, tedy i šiřitel víry.
Konec mýtu: římský občan je svébytnou jednotkou státu.
2. Posílení papežské moci
Řehoř Veliký (590-604)
Moc církve v Římě a Itálii roste. Germánské kmeny v Itálii přijímají křesťanství.
Církev se stává vládkyní i nad světskými a politickými záležitostmi.
Posílení moci křesťanské církve
Слайд 19
Šíření křesťanství v raném středověku
v západní Evropě
Rozkol východní
a západní církve
Západní církev se snaží posílit další svoje
pozice:
Řehoř Veliký posílá mnicha Augustina do Anglie a Skotska – 7. stol.
Germánské národy Evropy postupně přijímají křesťanství – 7.-8. stol.
Karel Veliký v roce 800 korunován papežem jako císař Svaté říše římské
Stvrzeno pouto mezi církevní světskou mocí
Císař = Bohem pomazaný (povolený) ochránce církve
Vzájemná mocenská pomoc (i když v raném středověku rostlas moc církve)
Слайд 20
http://www.vox.com/2014/8/19/5942585/40-maps-that-explain-the-roman-empire
Křesťanství v Evropě kolem 800
Слайд 22
Moc církve v raném středověku
Papež je velkou autoritou
Roste
moc klášterů a chrámů
Movité i nemovité majetky
Politické vlivy
Kulturní
moc
Ideologická moc
Do 13. století je církev velice mocná
Pak ztrácí prestiží postavení
Kritika v řadách církve (vrcholí pak protestanstvím)
upadá moc císařů Svaté říše římské (po 1400 u jen formalita)
V Itálii roste moc měst – nová bohatá sociální vrstva obchodníků: nové kulturní zájmy
Слайд 23
325 – Nikajský koncil – ustavil dogma Svaté
Trojice
„ Syn je synem božím, je ze stejné substance
jako Bůh“
Odvolávají se na :
Nový Zákon
Ježíš říká svým učedníkům: „Jděte a šiřte víru mezi všemi národy ve jménu
Páně, Syna i Ducha Svatého“ (Matyáš, 28:29)
(Seslání Ducha Svatého = Ježíš o stejnojmenném svátku)
Období patristické filozofie
Po ustavení náboženské svobody
Слайд 24
Období patristické filozofie
381 - Koncil v Konstantinopoli –
křesťanství vyhlášeno oficiálním náboženstvím
397 – Koncil v Kartágu –
ustavuje verzi Nového zákona
Jeroným (asi 345-420)
překládá bibli do latiny, tzv. Vulgata
Ambrož (asi 340 – 397), milánský arcipiskup
Vytváří nauku o chování křesťanů
Слайд 25
Hlavní charakteristika patristického období
Kodifikace křesťanské nauky
Získávání vzdělanců, kteří
mohou nové náboženství obhájit
Kodifikace Písma – konsensus o podobě
(obsahu) Bible, jež se má šířit jako
oficiální
Ustálení rituálů a obřadních předpisů
Sjednotit myšlení křesťanských vzdělanců do jedné jasně formulované víry
Zajisti šíření nové víry
Vychovat dostatečné množství duchovních (církevních) šiřitelů víry
Слайд 26
Vztah filozofie a víry
Tradice antické filozofie: rozum staví
na nejvyšší pozice. Filozofie se neobejde
bez použití rozumu
Křesťanská tradice
(nově vznikající) – první patrističtí autoři jsou oslněni
pravdami nadpřirozenými a zjeveními.
Zde rozum nemá místo ve smyslu řecké tradice.
Sv. Pavel: Vše lidské vědění je před moudrostí boží pošetilostí.
Слайд 27
Řecká filozofie a křesťanství
Patrističtí autoři znali řeckou filozofii.
Nejvíce
akceptovali stoicismus
Postupně však slábne zájem o ontologické otázky řecké
filozofie
Zůstávají odkazy hlavně na etiku řecké filozofie.
Vliv řecké filozofie v oblasti ontologie:
a) Raná doba: novoplatonismus
b) Pozdější doba: Aristoteles
Vliv řecké filozofie v oblasti etiky: stoicismus
.
Слайд 28
Sv. Augustin
neboli Aurelius Augistinus
354-430
Narodil se v severní Africe
První
opravdu velký filozofický talent
od dob klasické řecké filozofie.
Poprvé
dostává křesťanství svůj nejvyšší filozofický výraz.
Hlavní téma: Bůh a duše
Jediný cíl: poznání Boha a láska k němu
Vědění (zejména v oblasti přírodovědy):
nemíří tímto směrem, je proto zbytečné, je pouhou zvědavostí
Světská kultura a vědecké snahy: odsunuty stranou
Nejstarší známý
Potrét
6.stol.
Lateránská bazilika
Řím
Слайд 29
Augustin a duše
Hlavní činnost člověka:
Zkoumat svoji duši –
hlubiny nitra
Skrze zkoumání duše se dostaneme blíže Bohu
(Platón -
blížíme se k idejím skrze získanou moudrost)
Augustin: obrat do nitra
Říká: „V nitru dlí pravda“ (tedy smyslovým světem se nemá cenu zabývat)
„ Chci nad svou schopnost, která se jmenuje paměť, nad ni, abych dosáhl tobě,
sladké světlo!“
= Augutin nalézá pravdu a světlo v Bohu – v Bohu, kterého sice nemůžeme poznat
a uchopit, ale zjeví se nám v božím slově.
Слайд 30
Augustin – ovlivnil mystické filozofy: Nutno hledat ve
svém nitru
Boží světlo: chápe jako emanaci boží
To říkal již
Plotinos (203-270)
Úkol člověka: očistit se od nánosů hmoty a smyslového světa. Nutno vymanit duši ze zajetí těla.
Pak lze vnímat:
absolutní Jedno (Plotinos), svět idejí (Platón) a Boží světlo či Božího ducha (Augustin)
Tak lze dosáhnout mystického sjednocení s božským Jedním.
Tak se lze dostat co nejblíže k podstatě všeho, z níž emancí vzniká veškeré bytí
----------
Augustin
Dovádí do konce nauku (dogma) o Trojici:
„Božská substance existuje ve třech podobách: Otci, Synu i Duchu svatém –
A v každém existuje celá“. (i Ježíš je z čistě božské substance)
Слайд 31
Období scholastiky
800 – 1500
Institucionalizace církve
Zakládání středisek pro výuku
a šíření křesťanské víry
Univerzity
kláštery
Слайд 32
Střediska vzdělanosti
Střediska (křesťanské) vzdělanosti
Univerzity
A jako centra výuky teologie.
Ostatní předměty vyučovány z pozice
teologického pohledu.
Kláštery
Слайд 33
Raná scholastika
800-1200
Spor o univerzálie
Realismus - jednotliviny (jednotlivá jsoucna)
mají předobraz ve „skutečně“ vyskytujících se idejích (pravzorech, bytích).
Jedině svět „idejí“ je skutečný.
Nominalismus - obecné pojmy (ideje, pravzory) se nevyskytují ve skutečnosti, nýbrž
Jen v našem intelektu. Jsou pouhými jmény
Univerzální = obecný.
Otázka: vyskytují se obecné pravzory všech jednotlivin?
Слайд 34
Raná scholastika
800-1200
Anselm z Canterbury (1033-1109)
Stoupenec novoplatonismu
Spor o univerzálie
– stojí na straně realistů
Uznává rozum:
Rozum může dokonaleji vysvětlit
pravdy víry
Hledá ontologický důkaz existence boží čistě racionální cestou
Viz s. 107 hlavinky
Слайд 35
Vrcholná scholastika
1200-1500
Mohutný rozvoj univerzit
Exploze překladů řeckých autorů do
latiny
Zájem o Aristotela (dopsat, co bylo inspirací)
Připouští se opět
empiricky získané poznatky
Připouští se rozvoj přírodních věd
Empirické poznatky se začínají racionálně třídit
(kořeny renesančních vědeckých přístupů)
Rozum:
Připouští se, že i lidský rozum má své kvality
V „osvícení“ (člověk získá určitou moudrost) dojde ke spojení rozumu člověka
a rozumu božího
Слайд 36
Tomáš Akvinský
1224-1274
Nejoslavovanější učitel teologie
Zajímá se o Aristotela. Píše
komentáře k Aristotelovi.
Používá „vědečtjší“ způsob psaní:
zřetelně rozlišuje, co
cituje a co je jeho vlastní myšlenkou
Слайд 37
Akvinský a
poznání
Uznává objektivní poznání (tedy je proti
subjektivismu, který tvrdí, že existuje
Jen v našich představách)
Proto
existují vědy (vědy zabývající se smyslovým světem).
Jinak by neměly co zkoumat.
2. Pokud bychom vyšli z toho, že je jen subjektivní poznání, pak by byl pravdivý každý
subjektivní názor.
3. Závěr: je nutné trvat na objektivitě poznání – lze dojít k objektivní pravdě
